23. říjen
Řisuty Příbram
18:00
27. říjen
Příbram Tábor
18:30

Nyní trénujete druholigovou Příbram, která nehraje. Jak snášíte období bez hokeje?

Snáším ho samozřejmě špatně. Chápu, že celá ta situace s pandemií koronaviru je pro všechny velice těžká a složitá, ale skoro nechápu, proč kvůli tomu nemůžeme provozovat náš sport. V Příbrami jsme byli covidem zasaženi jako jedni z prvních a v podstatě všichni to zvládli bez problémů. Je samozřejmě otázka, jestli bychom hráli s diváky, případně bez nich… Každopádně můj názor je takový, že upírat sportovcům sport je prostě špatně. Je to zásah do jejich kariéry, do zdraví a tak dál.

Ještě horší je skutečnost, že nemůžete ani trénovat, co?
V naší příbramské organizaci mají hráči profesionální smlouvy, takže my trénovat defacto můžeme, ale bez zápasů to není ono. Hráčům chybí ta správná motivace. Je to smutné.

Ztráta celého jednoho roku může mít velké následky, že?
Rozhodně. Když nemůžete rok kvalitně trénovat – pokud tedy nemáte profesionální smlouvy – a ani hrát, je to špatné. Vezměte si, že druhá liga je hokejové podhoubí, dává příležitost mladým hráčům, kteří třeba ještě studují, aby se do velkého hokeje mohli dostat. Vychováváme kvalitní hokejisty, příkladem je plzeňský Martin Lang, který byl v Klatovech. V Plzni neměl místo v základní sestavě, tak ho poslali do Klatov a on pak hrál na mistrovství světa dvacetiletých velmi dobře. Hráči budou tuhle roční pauzu dohánět velmi těžko.

Dovedete si představit, že by vás tohle potkalo v dobách vaší hráčské kariéry?
Vůbec si to nedovedu představit! Někteří hráči mají samozřejmě smůlu na zranění, já měl to štěstí, že jsem coby hráč celou sezonu nikdy vynechat nemusel. Maximálně jsem musel vynechat tři měsíce kvůli úrazu kolene, ale celou sezonu nikdy. A jak říkám… Nedovedu si to představit.

Co následující sezona? Dá se nějak predikovat možný vývoj?
Vůbec nevíme, jak to bude. Samozřejmě, že se snažíme myslet optimisticky, doufáme, že hráči budou, že se roční pauza nepodepíše na jejich drastickém úbytku. Ale v jakém stavu ti hráči budou… Vůbec nevíme. Další věc je ekonomická stránka věci, těžko říct, jestli ještě někdo bude chtít dávat do hokeje peníze. Sponzoři nebyli celý rok vidět, navíc jsou tu daleko větší problémy…

Ty problémy můžou být mnohem větší pro mládež, na kterou se v Příbrami hodně soustředíte.
Chtěl bych říct, že se strany Českého svazu ledního hokeje došlo podle mého názoru k hrubému zásahu, kdy ročníku 1999 nebylo umožněno hrát juniorskou extraligu tři roky, ale jen dva roky.

Jak byl takový krok zdůvodněný?
Abych vám řekl pravdu, tak vůbec nevím – koukal jsem na to dost překvapeně. Naopak bych přivítal, kdyby junioři byli čtyřročníkoví s ne třiročníkoví. Tady ale došlo k tomu, že hráči ročníku 1999, kteří byli nedodělaní, najednou museli hrát seniorský hokej. Pro řadu z nich bylo těžké to zvládnout. Zapomínat se nesmí ani na situaci, která vznikla kvůli koronaviru, ta celý náš hokej hodně postihne.

Jaké máte další plány ohledně mládežnického hokeje v Příbrami?
Chceme neustále růst. Máme tu projekt naší akademie, pan Bláha s panem Kantorem pracují na tom, abychom u nás dávali mladým hráčům prostor se dál zlepšovat a vyvíjet.

Pojďme si teď rozebrat celkovou situaci v českém mládežnickém hokeji. Vy jako zkušený trenér, který trénoval u nás i v zahraničí, k tomu máte co říct. V čem vidíte hlavní nedostatky?
Těch aspektů je několik. Situace v našem hokeji je ovlivněná celospolečenskou situací v naší zemí. Další věc je ta, že nemáme tak dobře propracovanou návaznost mezi školou a sportem, alespoň ne tak dobře, jak to funguje ve vyspělých hokejových zemí. Do třetice je to o trenérech. Vůbec nechci říct, že se to všude dělá špatně, ale ať si každý trenér sáhne sám do svědomí, jak moc přispívá k tomu, aby se hráči pod ním posouvali do světového hokeje. Můžu vám říct konkrétní příklad.

Povídejte.
Když jsem před nějakými dvaceti lety vstupoval do mládežnického hokeje v Českých Budějovicích, kde jsem byl šéftrenérem mládeže, tak jsem čtyři roky pracoval s hráči jako byli Jiří Novotný, Milan Michálek, Václav Nedorost, Filip Novák, Michal Vondrka, Štěpán Hřebejk nebo třeba Michal Barinka. Dostali jsme je jako zhruba čtrnáctileté kluky, já už tehdy měl za sebou zkušenost ze zahraničí, býval jsem označován za průkopníka věcí, které v té době nebyly úplně populární. To proto, že jsem se hodně zajímal o to, jakým způsobem se hokej vyvíjí v dalších zemích. Na příkladech výše zmíněných hráčů se ale ukázalo, že to mělo smysl. Oni naši tehdejší budějovickou filozofii pochopili, díky čemuž udělali ohromný progres. Michal Vondrka s Jiřím Novotným se později stali kapitány národního týmu, Milan Michálek udělal kariéru v NHL, a tak bych mohl pokračovat.

Prostě jsme v Česku mnohdy až moc konzervativní.
Je to tak. Nějaký čas jsem dělal development kouče pro Český svaz ledního hokeje, tehdy jsem objížděl hokejové kluby v zemi a snažil se jim předat svoje zkušenosti a poznatky. Často jsem se setkal s reakcemi ve smyslu: Proč bychom to dělali? My máme svoje vyzkoušené metody, máme vlastní cestu a podobně. Víte…. Každá změna bolí, při každé se musíte nějakým způsobem angažovat. V tomhle jsme za vyspělými hokejovými zeměmi o kus pozadu

V podstatě totéž se řešilo v nedávné televizní debatě, které se účastnily některé ze špiček našeho hokeje. Díval jste se?
Díval jsem se, občas jsem od toho odcházel, protože mi bylo smutno… Chyběl mi tam nějaký závěr, oni si tak jako hezky popovídali, ale závěr mi tam chyběl. Druhý den jsem si to pak pustil ještě jednou a myslím, že tam došlo k několika zbytečným útokům na Filipa Pešána, které vůbec nemusely být. Podle mě máme pořád možnost pracovat lépe. Všichni.

Máte pocit, že jsme pohodlní?
Mám. Pořád můžeme pracovat daleko tvrději. Já jsem ještě takový výchovný pozůstatek pana docenta Kostky, Dr. Bukače, Dr. Wohla a dalších. Pan Bukač nás učil, abychom se dívali kolem sebe, rozhlíželi se, přebírali věci z jiných sportů a podobně. Myslím, že tohle se v Česku moc neděje.

Co akademie? Splňují svůj účel?
Myslím si, že jich vzniklo strašně moc. Ten návrh, který koluje teď, že jich bude čtrnáct, to by tak mohlo odpovídat. Ale chtěl bych zmínit ještě jednu věc.

A to?
Sociologický aspekt. Opravdu bych nechtěl nikoho urazit, ale čeští mladíci dospívají později než v řadě jiných hokejových zemích. Byl jsem přítomen debatě, ve které sociolog argumentoval a dokládal, že v roce 1980 dospívali čeští chlapci kolem dvacátého roku života, kdežto teď je to kolem sedmadvacátého roku života. To pak nemůžeme po těch dvacetiletých klucích chtít, aby hráli dospělý hokej, ta hranice se hodně posunula.

Vlastní zkušenost? Dlouhé roky jste působil coby trenér ve Švýcarsku.
Přišel jsem tam před nějakými sedmnácti lety, přičemž švýcarská společnost se s tou naší vůbec nedá srovnávat. To je úplně něco jiného. Hráči měli už v té době sportovní psychologii, byli vedeni k tomu, že když trenér něco řekne, nediskutuje se o tom. U nás se hráč často zeptá: Proč to máme dělat? Pojďme si zahrát něco jiného… Hráči byli ve Švýcarsku vedeni k pokoře a k tomu, že když trenér má nějakou filozofii, oni ji respektují.

V Česku tehdy věci jako sportovní psychologie ještě zavedeny nebyly?
(rozesměje se)Já se musím smát, nebylo to moc rozšířené. Někteří trenéři se o to sice pokoušeli, ale naše mentalita je taková, že to hráči mnohdy nepřijali. Myslím, že někteří mají problém s tím, aby to přijali i dnes. Když jsem se o něco takového snažil coby šéftrenér mládeže v Budějovicích v době, kdy jsem pracoval s Michálkem, Novotným, Vondrkou a dalšími hokejisty, tak si řada lidí klepala na čelo a říkala si: Co to tam ten blázen vymýšlí? Bylo to dané i tím, že ve Švýcarsku už tehdy byla celá řada kanadských trenérů, přičemž Švýcaři jejich poznatky převzali. Díky tomu se jejich hokej obrovsky posunul, už tehdy to byl náběh na moderní hokej dnešní doby.

Kdežto v Česku během té doby vrcholily úspěchy generace z Nagana. Nemáte pocit, že nám tenhle historický úspěch paradoxně ublížil, protože jsme si začali naivně myslet, že všechno děláme nejlíp?
S tím souhlasím. Postupně se vytratil kus pracovitosti a přišel pád, který se ale projevil až časem, jak to v takových případech bývá. Mluvím o setrvačnosti. Vždycky se musíte dívat dopředu, vždy se musíte snažit vyvíjet se. Četl jsem parádní knihu Hockey Thoughts, která tady u nás nevyšla. Když jsem se o ní zmiňoval ve Švýcarsku, místní Kanaďané mi řekli, že je to pro ně bible. Člověk se z ní může opravdu hodně naučit. Je paradox, že jsem se po ročním působení ve švýcarském Ajoie stal trenérem roku. To víte, že se to místním Kanaďanům nelíbilo. (směje se)

Nemáte pocit, že ve Švýcarsku mohou do mládeže investovat víc?
Nemyslím si. Byl jsem v mládeži v Bernu, v Ambri a v Ajoie. Neřekl bych, že tam byly nějaké znatelné ekonomické rozdíly, které by ukazovaly, že oni jsou na tom líp a my hůř. Spíš je to o nastavení celé společnosti. Lidé tam nikomu nic nezávidí, nejsou tam žádné stresy a rodiče si neříkají: Tvůj kluk hraje hůř a můj líp… V tomhle ohledu má česká společnost problémy, byť samozřejmě nechci a nemůžu všechny házet do jednoho pytle.

Takže zásadní krok ke zlepšení není v práci trenérů, ale v tom, aby každý začal sám u sebe a vychovával v prvé řadě solidní osobnosti pro další generace?
Úplně stoprocentně s vámi souhlasím. Neměli bychom si lhát, neměli bychom jednat za zády a podobně. Pak se to všechno postupně projeví právě v tom sportu, funguje to v návaznosti.

Jak je na tom podle vás švýcarský mládežnický hokej v porovnání s naším?
Udělali velký pokrok, ale myslím, že teď u nich začíná trošku stagnace, protože celá řada mladých hráčů jim odchází do zahraničí. Ve Švýcarsku mají několik projektů na způsob naší Dukly, kde dodělávají mladé hráče, kteří v daných klubech pravidelně hrají. To je něco, co se u nás dost zanedbalo. Pak je pro mladé velký problém přejít z juniorky do dospělého hokeje.

Juniorské extralize chybí kvalita, proto je dobré, že dojde k její redukci.
Souhlasím, už jsem říkal, že to pomůže její konkurenci. Měla by se zvednout i kvalita. Těch devatenáct týmů je prostě moc.

Zmiňoval jste také nedostatky v propojení vzdělání a sportu. Jak jste to myslel?
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být na stáži ve švédské Frölundě, která je vnímána jako jedna z nejlepších akademií na světě. Tam mají hráči vytvořeny podmínky pro to, aby se mohli plnohodnotně věnovat hokeji i studiu. Jdou si třeba od osmi do desíti na trénink, pak do školy a pak zase na trénink. To tady u nás nefunguje, u nás si kluk musí postupně vybrat, jestli upřednostní studium, popřípadě hokej. Přitom rozhodně nemůžu říct, že by ve Švédsku zanedbávali výchovu jako takovou.

Co trénink?
Ten je ve Švédsku ohromně náročný, ale hráči mají pro něj vytvořeny podmínky. Jsou vedeni k poctivosti, sami si zapisují, co a jak udělali bez nějakého švindlování. Jsou tam v podstatě jen dozorováni trenérem, který jim doporučuje, jak mají dané věci dělat.

To v Česku musí být trenér často bachař s pomyslným bičem.
Přesně tak, kdežto ve Švédsku jsou vedeni k samostatnosti, díky čemuž mentálně dospívají mnohem rychleji, protože ví, že nikdo za ně nic neudělá. Podívejte se na Pastrňáka, ten po příchodu do Švédska řekl, že byl konfrontován s jejich pracovitostí. U nás se podle něj mnohdy něco ošidilo, ale tam to neexistuje. To je příklad i dalších vyspělých hokejových zemí.

Osobní zodpovědnost…
Koukněte na dvacítky. Trenéři Kanady a Ameriky se vůbec nepozastavují nad bojovností a nasazením. To je pro ně samozřejmost. Nikdo nepřemýšlí o tom, jestli odevzdat sto procent. U nás byl kritizován Michal Teplý za přístup k tréninku, ale na dvacítky stejně jel. V takovém případě by tam ale ten hráč neměl vůbec být a měl by jet někdo lepší. Jenomže my ty lepší nemáme. Ale ještě se vrátím k té bojovnosti, když jsem byl jako hráč na turnaji ve Švédsku a prohráli jsme 1:2, byla to porážka a štvalo nás to. Teď se to posunulo, že jsme neprohráli 0:7 a neudělali ostudu, tak nám to stačí. Já tohle nechápu.

A jsme zase u české pohodlnosti a u toho, že se spokojíme s málem.
Tak nějak. Když to řeknu nadneseně, my si to pak vždycky zdůvodníme nějak takhle: Nemáme lepší hráče, protože všichni strašně dobře pracujeme. (směje se)

Za jak dlouhou dobu se podle vás může náš hokej opět vrátit na dřívější úroveň?
Ze dne na den to nepůjde. Když jsem pracoval s těmi patnáctiletými kluky, vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak bude hokej vypadat za zhruba deset let v době, kdy ho ti mladí mají hrát na profesionální úrovni. Takhle musíte hráče programovat dopředu. Když to budeme dělat správně, může jít o horizont pěti až deseti let.

Přemýšlíte i dnes o tom, kde bude hokej za pět až deset let?
Upřímně spíš přemýšlím o tom, kde se stala chyba. V Příbrami jsme měli loni jednoho nejmenovaného hráče, který byl v širším kádru dvacítky, přišel k nám v depresi, my ho postavili na nohy, dařilo se mu. Dostal možnost v Chance lize a dohrával sezonu s ice timem dvacet minut na zápas. Takoví hráči musí především hodně hrát, aby získávali herní praxi a zkušenosti. Pak můžou výkonnostně růst, přesně o tohle se snažíme v Příbrami. V téhle sezoně defacto „o nic nejde“ – nesestupuje se. Ale mladé stejně obehráváme minimálně. To samé můj syn. Loni byl nejlepším střelcem Příbrami, čekali jsme, že dostane příležitost v Chance lize, ale on ji defacto nedostal. S ice timem šest minut na zápas a s hrozbou, že když udělám chybu, trenér mě seřve a posadí, se těžko dají posouvat hráči k lepším výkonům. Je třeba, aby trenéři opravovali chyby (individuálním přístupem). Rozhodně si tady za něj nechci stěžovat, ale rozumíte mi, kam mířím. Pak je tu další věc, kterou jsme během rozhovoru ještě nezmínili.

Která?
Tabulky. To je ohromné zlo našeho hokeje. Je to jeho specifikum. Pokud hráč nedostane v mateřské organizaci příležitost a chce odejít jinam, musí zaplatit daný klub jeho mateřské organizaci odstupné, které se na úrovni extraligy pohybuje ve výši dejme tomu 50 tisíc. To nesmírně zatěžuje přesuny hráčů mezi 2. ligou, Chance ligou a extraligou. Nehledě na to, že tabulková hodnota dvacetiletého juniora, který přechází do extraligy, se pohybuje ve statisících. Jenže, kdo dnes vyhodí desetitisíce nebo statisíce za dvacetiletého kluka, kterého bude muset ještě vychovávat? Když zrušíme tabulky, okamžitě se náš hokej výrazně posune. O tom jsem přesvědčený.

Na blahu našeho hokeje vám hodně záleží, co?
Já mám plnou hlavu hokeje! Manželka jednoho slavného trenéra, ke kterému jsme chodívali, říkávala: Já ten hokej tak nenávidím! (směje se) Teď má podobné myšlenky i moje manželka. (směje se). Snažím se všem hráčům, se kterými pracuju, dát to nejlepší. Na náš hokej jsem byl vždy hrdý a současná situace, která není dobrá, mi opravdu není jedno.

Partneři